Jdi na obsah Jdi na menu
 


FAUSTŮV VZKAZ Z KASEMAT

Faustův vzkaz z kasemat

velikost textu:
16. července 2001  9:34
Cesta či spíše tápání matně osvícenými chodbami vyšehradské pevnosti Gorlice za představením Tragické historie o doktoru Faustovi z pera alžbětinského dramatika Christophera Marlowa vyvolává dvojí pocity. Na jedné straně obavu, že v inscenaci, kterou s herci pražského Divadla Komedie nastudoval režisér Michal Dočekal, opět půjde jen o typickou prázdninovou produkci, jež nebude mít daleko k atrakci pro turisty. A na straně druhé zvědavost, podaří-li se tvůrcům vyvolat zlé duchy stejně sugestivně, jak tomu prý bylo za autorova života. 

Po vstupu do sálu, který sakrální atmosféru také díky barokním sochám z Karlova mostu, jež jsou v něm deponovány, spatříme na římse protější stěny bílého anděla s andělem padlým. Oba stojí nehybně a při zjištění, že nejsou z vosku, ale z lidí, mírně zamrazí. Ústředním objektem prostoru je obdélníková vodní nádrž. Faust v podání Davida Prachaře zde vyvolává zlé duchy a podstupuje obřad podobný křtu, při němž se z vody vynoří satanský kříž. Pekelníkovi Mefistofilisovi, kterého hraje David Matásek, posléze odevzdává své tepající srdce výměnou za budík odměřující zdánlivě nekonečný čas smluvených dvaceti čtyř let: ďábel mu jej přilepí k hrudi a pevně obváže. Na spuštěném řetězu pak Faust provádí prostocviky člověka stojícího "mimo dobro a zlo" a vychutnávajícího netušené dimenze nové svobody. Nakonec je však týmž řetězem spoután jako jhem.

Nádrž doplňuje velký pohyblivý vůz, na němž Faust podniká triumfální cestu světem, čelí šípům-výčitkám dobrého a svodům zlého anděla a podobně. Průhledná fólie, již se sebe Faust sloupne, má patrně symbolizovat "zrod" nového lidství. David Prachař zde, podobně jako v Hamletovi, organicky zapojuje do hry až podprahová gesta - od živočišné radosti či dětinské umanutosti po dementní třes. Nejde jen o proměny hlasu, ale především o pohyb propracovaný v detailech: paže vztažená mužně vpřed se během zlomku vteřiny mění v bezmocnou ruku starce. Prachař má v Matáskovi vyváženého a výrazného protihráče - jeho Mefistofeles se přitom na rozdíl od Fausta téměř obejde bez expresivních efektů. Při smlouvání i při vymáhání závazků je ryze věcný, až - lze-li to tak říci - poctivý. Na počátku je v zatřísněném "civilu", jako učencův sluha má jen jednu znetvořenou ruku s deseti prsty a na zádech rudimenty kdysi andělských křídel.

Tvůrcům se rovněž podařilo sladit Faustův smrtelně vážný příběh s burleskní šaškovskou linií, která si čte Fausta po svém. Ať už je to divý rej čerta s čerticí, pouťové "porno" rohlíku s houskou, nebo neumělé, leč úspěšné vyvolání ďábla, předvedené Kašpárkem (Martin Učík) a Faustovým sluhou Wágnerem (Zdeněk Vencl), nejde jen o vybočující odlehčení, ale o kontrapunkt. Vrcholem je v tomto ohledu scéna devalvující všechny faustovské výboje a výdobytky, v níž se opilý Kašpárek Faustovic "Honzy", jemuž začne tykat, obdivně vyptává, zda vskutku všechny divy zachycené na fotografiích - setkání s papežem, procházka po Měsíci, jakož i vyspání se s Helenou Trojskou - skutečně zažil.

V souladu s předlohou je Faust pojednán jako jisté Ecce homo naruby - zde však nejde o muka Nevinného, ale o tragédii lidství svévolně vykloubeného ze svých nejpodstatnějších určení. I při nezbytném krácení a redukci postav se inscenaci ve vyšehradských kasematech podařilo předat varovné faustovské poselství téměř beze zbytku. Přitom nelze říci, že by šlo o představení toliko pro vážné, neřkuli zasvěcené zájemce: tajemno a magično je zde sice zastoupeno v dostatečné hustotě a intenzitě, avšak nikdy nezaclání tak, aby muselo zakrývat různé nedostatky, jak tomu u letních představení bývá zvykem.

Divadlo Komedie Praha - Christopher Marlowe: Tragická historie o doktoru Faustovi. Překlad Alois Bejblík, režie Michal Dočekal, scéna Petr Matásek. Hraje se na Vyšehradě, psáno z premiéry 27. června a z reprízy 11. července.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/faustuv-vzkaz-z-kasemat-0wa-/divadlo.asp?c=A010716_093403_divadlo_jan

Faustův vzkaz z kasemat

velikost textu:
16. července 2001  9:34
Cesta či spíše tápání matně osvícenými chodbami vyšehradské pevnosti Gorlice za představením Tragické historie o doktoru Faustovi z pera alžbětinského dramatika Christophera Marlowa vyvolává dvojí pocity. Na jedné straně obavu, že v inscenaci, kterou s herci pražského Divadla Komedie nastudoval režisér Michal Dočekal, opět půjde jen o typickou prázdninovou produkci, jež nebude mít daleko k atrakci pro turisty. A na straně druhé zvědavost, podaří-li se tvůrcům vyvolat zlé duchy stejně sugestivně, jak tomu prý bylo za autorova života. 

Po vstupu do sálu, který sakrální atmosféru také díky barokním sochám z Karlova mostu, jež jsou v něm deponovány, spatříme na římse protější stěny bílého anděla s andělem padlým. Oba stojí nehybně a při zjištění, že nejsou z vosku, ale z lidí, mírně zamrazí. Ústředním objektem prostoru je obdélníková vodní nádrž. Faust v podání Davida Prachaře zde vyvolává zlé duchy a podstupuje obřad podobný křtu, při němž se z vody vynoří satanský kříž. Pekelníkovi Mefistofilisovi, kterého hraje David Matásek, posléze odevzdává své tepající srdce výměnou za budík odměřující zdánlivě nekonečný čas smluvených dvaceti čtyř let: ďábel mu jej přilepí k hrudi a pevně obváže. Na spuštěném řetězu pak Faust provádí prostocviky člověka stojícího "mimo dobro a zlo" a vychutnávajícího netušené dimenze nové svobody. Nakonec je však týmž řetězem spoután jako jhem.

Nádrž doplňuje velký pohyblivý vůz, na němž Faust podniká triumfální cestu světem, čelí šípům-výčitkám dobrého a svodům zlého anděla a podobně. Průhledná fólie, již se sebe Faust sloupne, má patrně symbolizovat "zrod" nového lidství. David Prachař zde, podobně jako v Hamletovi, organicky zapojuje do hry až podprahová gesta - od živočišné radosti či dětinské umanutosti po dementní třes. Nejde jen o proměny hlasu, ale především o pohyb propracovaný v detailech: paže vztažená mužně vpřed se během zlomku vteřiny mění v bezmocnou ruku starce. Prachař má v Matáskovi vyváženého a výrazného protihráče - jeho Mefistofeles se přitom na rozdíl od Fausta téměř obejde bez expresivních efektů. Při smlouvání i při vymáhání závazků je ryze věcný, až - lze-li to tak říci - poctivý. Na počátku je v zatřísněném "civilu", jako učencův sluha má jen jednu znetvořenou ruku s deseti prsty a na zádech rudimenty kdysi andělských křídel.

Tvůrcům se rovněž podařilo sladit Faustův smrtelně vážný příběh s burleskní šaškovskou linií, která si čte Fausta po svém. Ať už je to divý rej čerta s čerticí, pouťové "porno" rohlíku s houskou, nebo neumělé, leč úspěšné vyvolání ďábla, předvedené Kašpárkem (Martin Učík) a Faustovým sluhou Wágnerem (Zdeněk Vencl), nejde jen o vybočující odlehčení, ale o kontrapunkt. Vrcholem je v tomto ohledu scéna devalvující všechny faustovské výboje a výdobytky, v níž se opilý Kašpárek Faustovic "Honzy", jemuž začne tykat, obdivně vyptává, zda vskutku všechny divy zachycené na fotografiích - setkání s papežem, procházka po Měsíci, jakož i vyspání se s Helenou Trojskou - skutečně zažil.

V souladu s předlohou je Faust pojednán jako jisté Ecce homo naruby - zde však nejde o muka Nevinného, ale o tragédii lidství svévolně vykloubeného ze svých nejpodstatnějších určení. I při nezbytném krácení a redukci postav se inscenaci ve vyšehradských kasematech podařilo předat varovné faustovské poselství téměř beze zbytku. Přitom nelze říci, že by šlo o představení toliko pro vážné, neřkuli zasvěcené zájemce: tajemno a magično je zde sice zastoupeno v dostatečné hustotě a intenzitě, avšak nikdy nezaclání tak, aby muselo zakrývat různé nedostatky, jak tomu u letních představení bývá zvykem.

Divadlo Komedie Praha - Christopher Marlowe: Tragická historie o doktoru Faustovi. Překlad Alois Bejblík, režie Michal Dočekal, scéna Petr Matásek. Hraje se na Vyšehradě, psáno z premiéry 27. června a z reprízy 11. července.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/faustuv-vzkaz-z-kasemat-0wa-/divadlo.asp?c=A010716_093403_divadlo_jan

Faustův vzkaz z kasemat

velikost textu:
16. července 2001  9:34
Cesta či spíše tápání matně osvícenými chodbami vyšehradské pevnosti Gorlice za představením Tragické historie o doktoru Faustovi z pera alžbětinského dramatika Christophera Marlowa vyvolává dvojí pocity. Na jedné straně obavu, že v inscenaci, kterou s herci pražského Divadla Komedie nastudoval režisér Michal Dočekal, opět půjde jen o typickou prázdninovou produkci, jež nebude mít daleko k atrakci pro turisty. A na straně druhé zvědavost, podaří-li se tvůrcům vyvolat zlé duchy stejně sugestivně, jak tomu prý bylo za autorova života. 

Po vstupu do sálu, který sakrální atmosféru také díky barokním sochám z Karlova mostu, jež jsou v něm deponovány, spatříme na římse protější stěny bílého anděla s andělem padlým. Oba stojí nehybně a při zjištění, že nejsou z vosku, ale z lidí, mírně zamrazí. Ústředním objektem prostoru je obdélníková vodní nádrž. Faust v podání Davida Prachaře zde vyvolává zlé duchy a podstupuje obřad podobný křtu, při němž se z vody vynoří satanský kříž. Pekelníkovi Mefistofilisovi, kterého hraje David Matásek, posléze odevzdává své tepající srdce výměnou za budík odměřující zdánlivě nekonečný čas smluvených dvaceti čtyř let: ďábel mu jej přilepí k hrudi a pevně obváže. Na spuštěném řetězu pak Faust provádí prostocviky člověka stojícího "mimo dobro a zlo" a vychutnávajícího netušené dimenze nové svobody. Nakonec je však týmž řetězem spoután jako jhem.

Nádrž doplňuje velký pohyblivý vůz, na němž Faust podniká triumfální cestu světem, čelí šípům-výčitkám dobrého a svodům zlého anděla a podobně. Průhledná fólie, již se sebe Faust sloupne, má patrně symbolizovat "zrod" nového lidství. David Prachař zde, podobně jako v Hamletovi, organicky zapojuje do hry až podprahová gesta - od živočišné radosti či dětinské umanutosti po dementní třes. Nejde jen o proměny hlasu, ale především o pohyb propracovaný v detailech: paže vztažená mužně vpřed se během zlomku vteřiny mění v bezmocnou ruku starce. Prachař má v Matáskovi vyváženého a výrazného protihráče - jeho Mefistofeles se přitom na rozdíl od Fausta téměř obejde bez expresivních efektů. Při smlouvání i při vymáhání závazků je ryze věcný, až - lze-li to tak říci - poctivý. Na počátku je v zatřísněném "civilu", jako učencův sluha má jen jednu znetvořenou ruku s deseti prsty a na zádech rudimenty kdysi andělských křídel.

Tvůrcům se rovněž podařilo sladit Faustův smrtelně vážný příběh s burleskní šaškovskou linií, která si čte Fausta po svém. Ať už je to divý rej čerta s čerticí, pouťové "porno" rohlíku s houskou, nebo neumělé, leč úspěšné vyvolání ďábla, předvedené Kašpárkem (Martin Učík) a Faustovým sluhou Wágnerem (Zdeněk Vencl), nejde jen o vybočující odlehčení, ale o kontrapunkt. Vrcholem je v tomto ohledu scéna devalvující všechny faustovské výboje a výdobytky, v níž se opilý Kašpárek Faustovic "Honzy", jemuž začne tykat, obdivně vyptává, zda vskutku všechny divy zachycené na fotografiích - setkání s papežem, procházka po Měsíci, jakož i vyspání se s Helenou Trojskou - skutečně zažil.

V souladu s předlohou je Faust pojednán jako jisté Ecce homo naruby - zde však nejde o muka Nevinného, ale o tragédii lidství svévolně vykloubeného ze svých nejpodstatnějších určení. I při nezbytném krácení a redukci postav se inscenaci ve vyšehradských kasematech podařilo předat varovné faustovské poselství téměř beze zbytku. Přitom nelze říci, že by šlo o představení toliko pro vážné, neřkuli zasvěcené zájemce: tajemno a magično je zde sice zastoupeno v dostatečné hustotě a intenzitě, avšak nikdy nezaclání tak, aby muselo zakrývat různé nedostatky, jak tomu u letních představení bývá zvykem.

Divadlo Komedie Praha - Christopher Marlowe: Tragická historie o doktoru Faustovi. Překlad Alois Bejblík, režie Michal Dočekal, scéna Petr Matásek. Hraje se na Vyšehradě, psáno z premiéry 27. června a z reprízy 11. července.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/faustuv-vzkaz-z-kasemat-0wa-/divadlo.asp?c=A010716_093403_divadlo_jan

Faustův vzkaz z kasemat


16. července 2001 

Cesta či spíše tápání matně osvícenými chodbami vyšehradské pevnosti Gorlice za představením Tragické historie o doktoru Faustovi z pera alžbětinského dramatika Christophera Marlowa vyvolává dvojí pocity. Na jedné straně obavu, že v inscenaci, kterou s herci pražského Divadla Komedie nastudoval režisér Michal Dočekal, opět půjde jen o typickou prázdninovou produkci, jež nebude mít daleko k atrakci pro turisty. A na straně druhé zvědavost, podaří-li se tvůrcům vyvolat zlé duchy stejně sugestivně, jak tomu prý bylo za autorova života. 

Po vstupu do sálu, který sakrální atmosféru také díky barokním sochám z Karlova mostu, jež jsou v něm deponovány, spatříme na římse protější stěny bílého anděla s andělem padlým. Oba stojí nehybně a při zjištění, že nejsou z vosku, ale z lidí, mírně zamrazí. Ústředním objektem prostoru je obdélníková vodní nádrž. Faust v podání Davida Prachaře zde vyvolává zlé duchy a podstupuje obřad podobný křtu, při němž se z vody vynoří satanský kříž. Pekelníkovi Mefistofilisovi, kterého hraje David Matásek, posléze odevzdává své tepající srdce výměnou za budík odměřující zdánlivě nekonečný čas smluvených dvaceti čtyř let: ďábel mu jej přilepí k hrudi a pevně obváže. Na spuštěném řetězu pak Faust provádí prostocviky člověka stojícího "mimo dobro a zlo" a vychutnávajícího netušené dimenze nové svobody. Nakonec je však týmž řetězem spoután jako jhem.

Nádrž doplňuje velký pohyblivý vůz, na němž Faust podniká triumfální cestu světem, čelí šípům-výčitkám dobrého a svodům zlého anděla a podobně. Průhledná fólie, již se sebe Faust sloupne, má patrně symbolizovat "zrod" nového lidství. David Prachař zde, podobně jako v Hamletovi, organicky zapojuje do hry až podprahová gesta - od živočišné radosti či dětinské umanutosti po dementní třes. Nejde jen o proměny hlasu, ale především o pohyb propracovaný v detailech: paže vztažená mužně vpřed se během zlomku vteřiny mění v bezmocnou ruku starce. Prachař má v Matáskovi vyváženého a výrazného protihráče - jeho Mefistofeles se přitom na rozdíl od Fausta téměř obejde bez expresivních efektů. Při smlouvání i při vymáhání závazků je ryze věcný, až - lze-li to tak říci - poctivý. Na počátku je v zatřísněném "civilu", jako učencův sluha má jen jednu znetvořenou ruku s deseti prsty a na zádech rudimenty kdysi andělských křídel.

Tvůrcům se rovněž podařilo sladit Faustův smrtelně vážný příběh s burleskní šaškovskou linií, která si čte Fausta po svém. Ať už je to divý rej čerta s čerticí, pouťové "porno" rohlíku s houskou, nebo neumělé, leč úspěšné vyvolání ďábla, předvedené Kašpárkem (Martin Učík) a Faustovým sluhou Wágnerem (Zdeněk Vencl), nejde jen o vybočující odlehčení, ale o kontrapunkt. Vrcholem je v tomto ohledu scéna devalvující všechny faustovské výboje a výdobytky, v níž se opilý Kašpárek Faustovic "Honzy", jemuž začne tykat, obdivně vyptává, zda vskutku všechny divy zachycené na fotografiích - setkání s papežem, procházka po Měsíci, jakož i vyspání se s Helenou Trojskou - skutečně zažil.

V souladu s předlohou je Faust pojednán jako jisté Ecce homo naruby - zde však nejde o muka Nevinného, ale o tragédii lidství svévolně vykloubeného ze svých nejpodstatnějších určení. I při nezbytném krácení a redukci postav se inscenaci ve vyšehradských kasematech podařilo předat varovné faustovské poselství téměř beze zbytku. Přitom nelze říci, že by šlo o představení toliko pro vážné, neřkuli zasvěcené zájemce: tajemno a magično je zde sice zastoupeno v dostatečné hustotě a intenzitě, avšak nikdy nezaclání tak, aby muselo zakrývat různé nedostatky, jak tomu u letních představení bývá zvykem.

Divadlo Komedie Praha - Christopher Marlowe: Tragická historie o doktoru Faustovi. Překlad Alois Bejblík, režie Michal Dočekal, scéna Petr Matásek. Hraje se na Vyšehradě, psáno z premiéry 27. června a z reprízy 11. července.

Kam dál?

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/faustuv-vzkaz-z-kasemat-0wa-/divadlo.asp?c=A010716_093403_divadlo_jan

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář