Jdi na obsah Jdi na menu
 


O chapadlníkovi

6. 2. 2017

Martin Učík

O CHAPADLNÍKOVI

 

            Jak se vlastně řekne manžel od chobotnice?   Taky chobotnice? To je blbost, ne? A navíc, jaké choboty? Choboty mají sloni, jsou to dlouhé nosy, co mají na konci dírku a tou sají a dělají srandy s vodou a...              Ale chobotnice nemá choboty. Nesaje jimi vodu a nedělá srandy s vodou.  Manžel od chobotnice by se pak stejně musel jmenovat chobotník. Stejně jako manžel od školnice je školník. Taky neříkáte ve škole školníkovi: pan Školnice /to byste dostali poznámku do žákajdy/.

            Chobotnice se tím, co má, odstrkuje, takže jsou to vlastně nohy nebo taky chapadla, když jimi uchopí kořist.  A jsou to nohy, nebo ruce, když se jimi odstrkuje. Takže jaká chobotnice? Chapadlnice je to!!! To si zas ta partička našich obrozenců vymyslela pěknou blbost. Chobotnice! Ale my to napravíme. /Obrozenci, to byla, kdysi dávno, taková parta kníratých pánů, co jezdili kočáry a „obrozovali“ český jazyk taky tím, že vymýšleli nová česká slova, třeba: "čistonosopléna" - to měl být, podle nich, kapesník/

            A když chobotník nemá choboty, ale chapadla, tak je to chapadlník. A vida, už máme nové a správné slovo, správný název pro chudáka pana Chobotnici. No, uznejte, jmenovat se pan Chobotnice, to není žádné terno. My dospělí dobře víme, že děti jsou malí zlí trpajzlíci, co jenom koukají, jak se druhému vysmát a ublížit mu. Tahle vlastnost trpajzlíky nepřejde nikdy. A když dospějí, je to ještě horší, protože se to navíc naučí pokrytecky kamuflovat - pokrytectví je, že se na všechno dá pokrývka, aby se to schovalo, kamuflovat je cizí slovo a znamená taky něco zakrývat. Ale pryč od toho.

 

          Tak jinak: Cizím slovem, latinsky /latina je starý neživý jazyk - neživý je proto, že jím už nikdo živý nemluví a jen otravuje studentům život, protože z nějakého chorobně škodolibého důvodu jím učitelé žáky ve školách stále mučí, říká se taky, že studenti musejí „sekat latinu!“ to znamená, že se musejí šprtat/ takže latinsky se náš hrdina nazývá „Octopus Octopus“.

            Píše se to s „c“, ale vyslovuje s „k“, proč, to nevím, ale Škodě Oktavii se taky neříká „Octávije“ jako by byla na ocet. Okto je latinsky „osmi“, k tomu přidej „pus“, to je noha, a je tu „Octopus - Osminožec“. Tak jaká chobotnice, že… pěkná blbost!  Osminožec je to!!! Tak teď váhám mezi Osminožcem a Chapadlníkem.  Safra práce!

            Latinské jméno Oktopus dostal náš hrdina už ve starověku, v době, kdy pupek světa sídlil v hlavním městě světa Římě a ne jako dnes, v Silicon Valley, kde vymýšlejí počítače. Ten pupek se do Říma přestěhoval ze starého Řecka, kam se přestěhoval ze starého Egypta, do Egypta se přestěhoval ze staré Persie, do Persie pupek světa přišel možná ze střední Afriky, tam přišel možná ze staré Číny, do staré Číny přišel pupek světa z Asyrie, /to je ta země, jak říkal prezident, že ti čmoudi tam mají zůstat a neotravovat v Evropě vzduch/ a tam přišel kdoví odkud a to je už přece jedno, protože už je to tak dávno, že nám to může bejt fuk a novou videohru si za to stejně nekoupíš.Ale my už pro něj máme svoje nové, české jméno: pan Chapadlník. Tak ten osminožec, teda chapadlník, je příslušníkem rodu hlavonožců! Nohy mu rostou z hlavy. Teda, chapadla… Co nemá v hlavě, má v nohách, teda v chapadlech, safra, už jsem se do toho zase pěkně zamotal! - No, nechme toho! Být vědcem a všechno vědět, to je pěkná dřina!

. Ale ty nohy a chapadla nu nenarostly všechny najednou, to ne, nejdřív jedna, to vypadal jako balónek na niti, pak druhá, to vypadal jako žvýkačka nalepená na zdi, pak třetí, to vypadal jako delfská trojnožka, pak čtvrtá, to vypadal jako stolek, pak pátá a to… no, já už nevím, nechme toho!

            A tak šel tím mořem, tomu, koho potkal a byl menší než on sám, říkal: „pocem, já tě obejmu! Já tě mám rád…“ A použil tu svoji nohu jako chapadlo a koho objal, toho postiskal. A to se mu líbilo. A aby si to víc užil, narostly mu na chapadlech takové rty, takové hubičky a ty uměly dát pěknou pusu. Přisály se tak, že toho, koho objal, už nepustily. A dotyčný skončil v jeho žaludku. Chapadlník se tomu divil, ale řekl si: „no co, já jsem to nechtěl, já jsem si to nevymyslel, to příroda! A co takoví  žraloci, kosatky, hadi, lední medvědi a tak, to jsou teprve zabijáci! Moje kořist může být ještě ráda, že ji pěkně obejmu a opusinkuju, než ji zbaštím, to je přece sladký konec, ne?“

            A když pojedl, šel dál. Valil se na těch svých osmi nohou, osmi  chapadly osahával skály a poznával krásy mořského dna. Jsou tu koráli, co jsou taky živočichové, ale jíst se nedají, teda, jedí je jen hvězdice. Pak jsou tu mořští koníci, ti se pasou na mořských loukách, no, je tu tolik živočichů, že toho musím okamžitě nechat, to bysme tu byli ještě čtrnáct dní nebo i měsíc…

            Tak pan Octopus postupně zbaštil všechny rybky a chtěl jít dál. Ale auvajs! Jak se naprásknul, nemohl se teď ani on sám dírkami protáhnout ven. Ale protože byl chytrý, věděl, že není dírka jako dírka a tak trpělivě zkoušel jednu po druhé, že by to přece jen některou z nich mělo jít…

            A  tak šel pan Oktopus Osminožec Chapadlník /to je pořád ten jeden a ten samý/  mořem, aby došel až na druhou stranu – proč, to jen on sám ví, proč nezůstal na zadku tam, kde byl. Asi, že žádný zadek nemá. Došel až k jedné podivné věci, kterou ještě nikdy na dně neviděl a nepotkal. Mělo to divný tvar, ani ho nedokázal popsat, protože nic takového na mořském dně jinde není. Bylo přes to vidět, a uvnitř uviděl rybky, které by rád objímal. Plavaly sem a tam, jakoby nemohly ven. Byly celé zmatené. Stačilo si jen pro ně sáhnout chapadlem, obtočit je a…. No jo, jenže pak nešlo tu rybku vytáhnout ven, otvory v té věci byly příliš malé. Chapadlník přemýšlel: když nemůže rybka ven, třeba můžu já dovnitř. Tak to zkusil.

            A ono to šlo! Dokázal se protáhnout i tím nejmenším otvorem, protože neměl v těle žádné kosti, žádný hrudní koš, žádnou pánev! Udělal ze sebe dlouhou nudli a už byl uvnitř! A rybky se plašily, ale nabylo jim nic platné utíkat. Před chapadly neunikly. Neřekl jsem vám, že chapadlník nemá žádné zuby, má v ústech něco jako ptačí zobák. A tím taky svou oběť dokáže pěkně naporcovat – ale to už je milosrdný konec, taková rybka už v tu dobu sladce spí a nic necítí. To abyste děti věděly, jaký je pan Chapadlník hodný strávník. A ono se to v přírodě všechno požírá navzájem, to už je tu takový normální zvyk.

            Strávil tím celé odpoledne a celou noc, ale pořád nic. A najednou se ta podivná věc zvedla ode dna, zakymácela se a začala stoupat k hladině. Nééé, k hladině ne! volal Octopus, ale dovedete si představit, jak to asi znělo: Octopus nemá hlasivky, takže nevydal ani hlásku, jen tak skřípal zobákem.

            Divná věc vyplula nad hladinu, voda z ní vytekla – brr, vzduch, to je hnus! Chapadlník se začal svíjet a snažil se na poslední chvíli ještě prchnout zpět do moře. Ale to už se ozval smích. Smáli se mu lidé – rybáři – ty popisovat nebudu, znáte je z obrázků a hlavně z filmů, co na ně pořád čučíte.

            Otevřeli klec, to totiž byla ta neznámá nepopsatelná věc, sáhli pro Chapadlníka a chtěli hlavonožce hned bacit po hlavonoze, usmrtit, vykuchat a prodat na smažené řízky. A tu jeden z nich zavolal: „Počkejte, tu ne!“ /Myslel tím chapadlníka./  „Tu prodáme živou. Mám kupce, co chce pěknou chobotnici do výlohy, na reklamu!“ A tak Chapadlník přežil. Přežil i to, že mu říkají chobotnice.

            A teď skočím rovnou do akvária, do kterého Chapadlníka vypustili. No, akvárium – spíš větší baňka, byl tam nacpaný jako mokrá utěrka. Ale akvárko bylo umístěno ve výloze restaurace s výhledem na ulici, kudy chodilo hodně lidí, jezdila tam auta a mopedy, kola i motokola, dodávky, taxíky „tuk tuk“ i kočáry pro turisty, tažené koňmi.

            Chapadlník měl zkrátka za sklem akvária kino. A zadarmo. A jak byl tvárný, chytrý a důmyslný, brzy dokázal napodobovat různé tvary. Tu se změnil v dodávku, tu v obličej zlomyslného kluka, hloupé holky, tu ze sebe uděl koňskou hlavu.

            O to, co bude dál, se nestaral. Jednak se Octopus o budoucnost nezajímá, ne jako lidi – a dobře dělá, jednak se nestrachuje dopředu, a jednak ho nechtěl majitel hodit na pánev a usmažit pro hosty. Byl tu na reklamu, na ozdobu a měl tu vydržet dlouho.

            A lidi si po čase všimli jeho talentu. Děti doma žadonily, aby se směly jít podívat na tu „chobotnici“ a vyžadovaly to klidně každý den! Rodiče z toho byli na nervy. Brzy musel před výlohou stát policajt a řídit pěší dopravu, aby se tam lidi neumačkali, nenapadali do vozovky pod kola aut a děti se každou chvíli porvaly o místo u výlohy.

             Chapadlník se naučil nožičkami – chapadýlky,  ťukat na sklo akvária, lákat na sebe pozornost a pak, když ji upoutal, vybalil na člověka jeho vlastní karikaturu. A lidi se mu smáli. Teda smáli se oběma. Chapadlníkovi i jeho modelu. Protože „karikatura“ to je směšný obrázek, poťouchlá podobizna, co má svou předlohu zesměšnit. To bylo smíchu!

            A jak Octopus počád ťukal, ťapal po skle, musela uklizečka pořád vytírat akvárium zevnitř, protože bylo celé poťapané, až nebylo přes ně vidět. Uklizečka pořád brblala a brblala, že to nemá zapotřebí, že to je práce navíc, že jí to nikdo nezaplatí, že by to mohla dělat porád a že je ta chobotnice hrozný prase.

            No, měla kecy tak dlouho, že – ona neměla pochopení pro umění živé karikatury – že majitel restaurace, restauratér, rozhodl, že nechá Chapadlníkovi uplést ponožtičky a ušít botičky, aby tolik nenaťapal přísavkami. No a co, koneckonců, Octopus v botičkách, to bude ještě větší legrace.

            Chapadlníkovi se v akvárku žilo dobře. Napodoboval svět okolo, dostával najíst, v noci klidně spal, vodu mu měnili každý den, jenže… Jenže se nemohl pořádné natáhnout, akvárko bylo malé, nemohl nikam jít, projít se, objevovat podmořský svět a pak – byl přece sám. A jak si vzpomínal, když byl ještě hodně mladý, potkal v moři pěkné chobotničky, tedy, ano: chapadlničky, holky jako lusk! No, jako lusk asi ne, spíš jako mořské víly! Jo, to je lepší. A že měl Octopus taky srdíčko a v něm touhu a lásku, najednou si uvědomil, že tu dělá jenom šaška, že není svobodný tvor, že patří do moře a moře je živel a ne akvárko,  a nic krásnějšího než moře, na zemi není.

 

            Chapadlník zesmutněl. Přestalo ho bavit dělat opičky, přestal si všímat kolemjdoucích, zauzloval se sám do sebe, udělal ze sebe hroudu a zarytě dřímal.  Lidé se sice u něj zastavovali, ale když viděli, že se Chapadlník vůbec nehýbá, odvraceli se a šli dál. Až o něj ztratili zájem. A když se na něj někdo zahleděl a s účastí zkoumal, co mu je, otevřel chapadlník jedno oko, jen tak na půl, vymotal jedno chapadlo a zaťukal smutně na sklo, jako by chtěl říct: prosím, bráško, je mi tu smutno, pomoz mi ven, pomoz mi do moře… 

            Jen jeden člobrda mu rozumněl: byl to takový uskřípnutý hubeňourek, nedomrlý, podvyživený, chudokrevný, nanicovatý, co ho v tom městě zapomněli lidi na útěku, před čím utíkali, nevím, prý před válkou. Nejdřív ho hledali, ale nenašli, tak šli dál - ztratil se jim.

            A ten kluk našemu Chapadlníkoví rozuměl. Rozuměl mu moc dobře. Věděl, že když to tak nechá, skončí chapadlník chcíplý, v popelnici. Dlouho přemýšlel, co udělá. Nejdřív si ho chtěl od restauratéra koupit za pět haléřů, ale to se mu vysmáli, a on víc neměl. A tak se rozhodl, že Oktopa ukradne. Ukradne ho v noci, odnese na skály a pustí do moře. Ať radši umře tam, odkud přišel. Nejhorší je umřít v cizině, to sám dobře věděl. Tam ho pak snědí rybky, co je sám chytal a lovil. A tak to má být.

            To už nebyla žádná legrace ani atrakce, pan restauratér se mračil a přemýšlel, co s ním. Reklama to není, ale dát ho na pánev a usmažit pro hosty, to je risk. Co když je nemocný? Přišel by na něj hygienik a nedoplatil by se.

            Co teď?

            Chapadlník občas na někoho smutně zaťukal, nežral a vypadal, že chcípne. Nikdo za výlohou mu nerozuměl, teď se spíš smáli jen jemu, že se tváří jako stará Blažková, uklizečka, co jí lidi pošlapali umyté schody. Většinou se mu vysmívali nebo říkali: co bys chtěl? My ti nerozumíme! My ti nepomůžem!

            Jednou večer, když už restaurace skoro zavírala a hosté odešli, vklouzl dovnitř. Schoval se za drapérie – drapérie, to jsou takové závěsy. A čekal. Restaurace pohasla, všichni odešli, byl klid. Kluk se opatrně přiblížil k výloze. Zvenku přeci jen dopadalo světlo, takže uvnitř bylo docela vidět. Zaťukal na akvárko.  Oktopus se probudil, otevřel jedno oko, pak i to druhé a rozvinul chapadla. Kluk mu nabídl novou ubytovnu, pogumovanou rybářskou tašku. A pak už to šlo ráz na ráz. Chapadlník všechno pochopil. Vklouzl sám do tašky, kluk vzal ze stolu železný svícen, hodil jej do proskleného výkladce, sklo zařinčelo ukrutně, ale cesta byla volná. Vyskočil i s taškou ven a utíkal jak vítr k pobřeží.

            Pan restauratér bydlel v prvním patře nad restaurací, probudil se, zjistil, že jsou tam zloději a všude střepy a tak začal volat policii.

            Ale kluk s taškou už byl dávno na břehu moře, na skalách. Kluk dýchal jak sentinel  /sentinel, to býval takový první parní stroj na kolech na světě, předchůdce lokomotivy, co jezdil po silnici a hrozně funěl/.

           

            Na skalách kluk rozvázal tašku, Oktopus vyklouzl jako nic a rovnou do moře a hned ke dnu. To bylo najednou vody, mořské, voňavé, to byl ráj! Odrazil se ode dna, vyplul naposledy na hladinu, podíval se v měsíčním světle na kluka a jen jedním okem na něj mrknul. Jen jedním okem a jen jedinkrát a ponořil se. Ale stačilo to. Ponořil se a už nikdy, až do konce života, na hladinu nevyplaval.

            Kluk si dřepnul a zakryl si obličejík dlaněmi.  Všechno v něm se chvělo, ale pak pocítil obrovskou úlevu. On už v té chvíli věděl, že udělal něco velkého. Ale byl příliš vyčerpaný na to, aby si to užíval. A tak se jen zadíval na černou mořskou hladinu a zavolal rozechvělým hlasem: „ Hej! Klaune, nezapomeň si sundat ty srandovní botičky, v moři ti k ničemu nebudou!“

            Ale to už Chapadlník neslyšel, on stejně nemá uši. Metal kozelce po dně a utíkal hledat nějakou pěknou chapadlničku.

            Kluk se zvedl, hodil do moře kamínek jako poslední pozdrav a šel hledat novou rodinu.

            Tak ať se jim to povede.                  

                       

8. ledna 2017 © Martin /učajs/ Učík

  věnováno Janu Martinu Učíkovi