Jdi na obsah Jdi na menu
 


O holčičce, co se ztratila a pak se zase našla

31. 1. 2017

Martin Učík

O holčičce, co se ztratila a pak zase našla

        

         Byla jedna holčička a ta se vám ztratila. Teda proč vám… mně! To se jen tak říká: ta se vám ztratila… říká se to proto, abyste posluchače probrali z  letargie a přiměli jej, aby zbystřil, že se ho to může týkat, tak aby poslouchal. Už posloucháte? Jo? Tak dál.

         Ztratila se mi holčička. Předtím se mi ještě nikdy neztratila. My jsme si ji taky hlídali! Věděli jsme, že ji nechceme ztratit, že kdyby se ztratila, to se ani nedá vypovědět, co by to bylo.

         A vidíte, přesto, ani si toho nevšimnete a taková holčička se vám ztratí, ani nevíte jak. Ani si neuvědomíte, že se ztratila, protože ji pořád vidíte, sedí vedle vás, ale, nějakým způsobem, tam najednou není. Jednoho dne, to už si myslíte, že ji dobře znáte, zmlkne, dostane takový nepřítomný výraz a zmizí. Odcestuje bůhví kam. Bloudí někde ve svém světě.  Dříve, jo, dříve, když byla malá, to vám řekla, kam jde, kde zrovna je a sama našla cestu zpátky, ale hlavně vám pak řekla, co kde bylo, co tam viděla, jaké to bylo, a ještě se vás zeptala na to, co viděla, protože tomu někdy nerozuměla a chtěla to od vás vědět. Protože vy jste přece starší, jste moudrý kmet, vzdělanec, zkušený harcovník, to je snad jasné, ne? Vy přece tomu, co je to svět, rozumíte, když už jste tak pekelně starý….

         Ale najednou je všechno jinak. Ta tvoje malá holčička nějak povyrostla. Ani sis toho nestačil všimnout, ještě v půl šesté bylo všechno v pořádku, nosil jsi ji v nákupní tašce z Ikey, a najednou, ve čtvrt na sedm, se už do ní nevejde. A ani by jí to nepřišlo jako ukrutná zábava, jako dřív, nechat se nosit v tašce z Ikey.

         Jedete spolu tramvají. Holčička sedí dál vedle tebe, ale jako by tu nebyla. Promluvíš na ni, ale ona ti neodpoví. Prstíkem do ní šťouchneš a ona se na tebe jen nepřítomně podívá a nechápe, proč do ní šťoucháš. A v tu chviličku na tebe ani není moc zvědavá. „Au!!! Co do mě šťoucháš?“ Jako bys jí způsobil tím pidi šťouchnutím bolest, modřinu nebo nějaké bezpráví. Tak se jí ještě omluvíš. To moc nezabere, ona odvrátí hlavu a zase se rozplyne. Chceš se jí zeptat, kde se toulá, ale ona už tam zase není. To, co tu z ní zbylo, se s nepřítomným pohledem na tebe otočí a řekne nezúčastněně: „Co?“ A je jasné, že tě vůbec nevnímá. Maximálně ti odpoví, že o tom s tebou nechce mluvit. A máš to.

         Tak toho na chvíli necháš, necháš ji být a myslíš si na to svoje. A najednou tu v tramvaji sedí dva lidé, tatínek s dcerou a mají k sobě dál, než dvě planetky ve vesmíru.

         Při vystupování dostaneš nápad, tak se zeptáš: „Máme ještě chvíli čas, nezajdeme si na zmrzlinu?“ Obrátíš se na holčičku. Ta nehne ani brvou a řekne: „Mně je to jedno“. Hm. Tak tohle nezabralo. „Tak už chceš jít domů?“ Tím  „domů“ myslíš  ten byt, ve kterém bydlí se svou matkou, ale ty tam s ní, dle jurisdikce matky nesmíš vstoupit. Holčička to ví, ty to víš, tak není třeba o tom ani mluvit. Znamená to, že se zase pár dnů, týden nebo déle, neuvidíte.

         Ale to je teď vedlejší. Už nejsi výlučně ten nejžádanější, jsou tu taky holky ze třídy, prostě všechny kamarádky, všechny tety, jejich šamstři, sportovní instruktoři, a pak, její matka, co ji porodila a stále dál roztáčí sluneční soustavu. Kde jsou ty časy, kdy „otec, hlava rodiny, natahoval hodiny…“

         A tak se ti ta tvoje holčička ztrácí před očima, a i když ji chytneš za ruku, přitiskneš láskyplně k sobě, což dříve spolehlivě pomáhalo, dnes už pomůže jen někdy.

         Holčička si vzala svoji svobodu, svůj život do svých rukou a chce žít po svém. Nic naplat, má na to plné právo. A ty si sedneš, založíš ruce v klíně a budeš čekat. Čekáš až do devíti večer.

         A tu se nečekaně a konečně otevřou dveře tvého malinkého bytu a tvoje holčička si klíči, cos jí dal, aby mohla kdykoliv přijít, i když nejsi doma, odemkne dveře a vrátí se k tobě. Budeš dělat velká gesta, jen aby ses nerozplakal, budeš se lehoulince usmívat, abys ji nevyplašil a nevyhnal ji tím na ulici, a ona sama nabídne, že oběma uvaří dobrý čaj. A jak začne konvice bublat a hřát, rozbuší ti to srdce a budeš šťastný, že se holčička vrátila. Budeš jí dál říkat „holčičko moje“, ale ona už bude veliká, bude to mladá žena, přiletí jak motýlek, co se potřeboval na nějaký čas zakuklit, skrýt před světem i před těmi, které má nejvíc ráda.

         A to byl ten příběh o holčičce, co se ztratila a pak zase našla. Ve skutečnosti ale byla pořád blizoučko, jen se ztrácela sama v sobě a prozkoumávala svoje nitro a to jí zabralo mnoho času a sil. Ale už je dobře.

         Sedíte spolu, popíjíte čaj, mlčíte nebo si vyprávíte, to je jedno co, obojí je stejně dobré a těšíte se z toho, že je život složen z tolika krásných okamžiků. Ani minulost, ani to, co bude, není tak důležité jako to, co je teď.  Jen když si tohle dokážete uvědomit a zažít to, pak nemarníte svůj drahocenný čas.

         Jste spolu.

 

© MARTIN /učajs/ UČÍK I/2017